ROZHOVOR // Od začátku si mě znakový jazyk získal, říká tlumočnice a překladatelka

Vydáno 27.8.2013 Rozhovory Pavla Jelínková

Žijí mezi námi a mimo náš společný svět mají svůj specifický – svět neslyšících. K jejich životu je zcela nezbytná znaková řeč a znakový jazyk. Jsou to dva pojmy, které lidé často zaměňují. Zkusíme rozkrýt, co je co. To a mnohé o tom, jaké to je být tlumočnicí a překladatelkou českého znakového jazyka, nám ozřejmí Bc. Michala Wu.

V současné době pracuješ mimo jiné i jako tlumočnice českého znakového jazyka – což znamená, že tlumočíš neslyšícím. Můžeš mi říci, jak ses k této činnosti dostala?

Už jako malá jsem se zálibou pozorovala tlumočníka, který byl v televizních novinách umístěn v dolním rohu obrazovky. Vždy jsem přemýšlela, co vlastně může znakovat. Na přelomu základní a střední školy jsem se poohlížela po kurzech znakového jazyka, ale v té době dosud žádné nebyly. Věnovala jsem se tedy jiným činnostem a až po vysoké škole, kdy jsem již byla v zaměstnání, mi kolegyně říkala, že jde do kurzu znakového jazyka. Ani jsem neváhala a šla jsem s ní. Upřímně řečeno, od začátku si mě znakový jazyk získal. Když jsem například chodila do kurzu angličtiny, vždy jsem se musela přemlouvat, abych tam šla. V kurzu znakového jazyka jsem chyběla opravdu sporadicky a to mi muselo být opravdu hodně špatně, abych tam nešla (smích). Prahla jsem po informacích o tomto krásném jazyce a toužila se ho naučit. Vždy s radostí říkám, že zájem o tento jazyk přešel v koníček a z koníčka se stala závislost. Potkalo mne to štěstí, že mohu pracovat v tom, co mě baví.

Co ti tlumočení dalo a dává?

V první řadě jsem moc ráda, že mohu dělat práci, která mne baví. Jelikož jsem již od střední školy tíhla k sociální sféře – věnovala jsem se i drogové problematice – tak je tlumočení moje seberealizace.

Změnil se díky němu nějak tvůj život?

Rozhodně si myslím, že díky znakovému jazyku jsem se seznámila s neslyšícími a jejich kulturou, se spoustou skvělých lidí, kteří jsou mými přáteli, i se svým přítelem. Díky tlumočení jsem se dostala do nespočtu zajímavých situací, na místa, která bych jindy neviděla nebo se na ně nedostala, a samozřejmě se mi velice rozšířil obzor v nejrůznějších věcech.

A co vše tlumočení obnáší, co je k němu potřeba projít a absolvovat? Kurzy, certifikát atp…

K tlumočení jako takovému byla cesta daleká. Musela jsem si projít kurzy, ve kterých jsem se učila znakový jazyk jako takový. Jak jsem již říkala, toužila jsem se ho naučit, a tak bylo i období, kdy jsem navštěvovala dva kurzy znakového jazyka souběžně. V roce 2010 jsem nastoupila do vzdělávacího programu pro tlumočníky znakového jazyka, na němž spolupracovala Masarykova univerzita a Česká komora tlumočníků znakového jazyka. Ten trval dva a půl roku. Během něj jsem se postupně dostávala do tlumočnické praxe a sbírala zkušenosti. Tím ovšem mé vzdělávání neskončilo. Tlumočník se musí nadále vzdělávat, navštěvovat kurzy znakového jazyka pro tlumočníky, kurzy tlumočení, další vzdělávací kurzy, jako je kurz pracovníka v sociálních službách nebo studium pro asistenty pedagoga a další, záleží, jakým směrem se bude jeho práce ubírat.

Domníváš se, že je dostatek tlumočníků znakového jazyka, nebo málo? Slyšela jsem, že by neslyšící potřebovali více tlumočníků, je to pravda? A doporučila bys tuto činnost i jiným lidem?

Tlumočníků znakového jazyka je málo. Bohužel, kolikrát se dostáváme do situací, kdy musíme odmítat tlumočení, jelikož už tlumočíme někde jinde. Ráda bych podotkla, že český znakový jazyk a český jazyk mají vlastní gramatiku, strukturu a od sebe se navzájem liší. Ač jsou oba dva plnohodnotnými jazyky. Znakový jazyk je přirozený jazyk neslyšících a oni mají právo v něm komunikovat. Neslyšící tedy může mít problém s českým jazykem, respektive s porozuměním. Je tedy lepší, když využije služeb tlumočníka například u lékaře, na úřadech a podobně. A nejenže je málo tlumočníků, ale chybí i prostředky na hrazení tlumočnické služby. Ale to je jiný a dlouhý příběh… Jelikož svou práci miluji, určitě bych ji ostatním doporučila. Nicméně, jak jsem již říkala, cesta ke tlumočení je daleká. Je potřeba si uvědomit, že se znakovým jazykem je to stejné jako s jazyky mluvenými. Když se budu učit dva roky angličtinu, tak také potom nepůjdu přímo tlumočit. Musím mít jazykové kompetence a potom teprve mohu spolehlivě zprostředkovávat komunikaci.

Kam všude docházíš tlumočit? Jezdíš tlumočit i mimo oblast Brna a Brněnska?

Tlumočím tam, kde je potřeba. Spíše se pohybuji v Brně.

Kdo vše využívá tvých služeb? Jak to vlastně funguje, když někde někdo potřebuje tvoje služby?

Služby tlumočníků využívají lidé se sluchovým postižením, kteří pro komunikaci upřednostňují znakový jazyk. Klient, tedy sluchově postižený, má ze zákona č. 155/1198 Sb., o komunikačních systémech neslyšících a hluchoslepých osob právo na poskytování tlumočnických služeb zdarma. Respektive to znamená, že klient si tuto službu nehradí. V sociální sféře jsou organizace, jež mají u Ministerstva práce a sociálních věcí zaregistrovanou sociální službu, tedy tlumočnickou službu, tyto organizace dostanou na tuto službu dotace, z nichž vyplácejí tlumočníky.

Máš nějakou humornou příhodu spojenou s tlumočením znakového jazyka?

Tlumočník se během tlumočení dostává do různých situací, při kterých cítí různé emoce jako štěstí, lásku, radost, euforii, ale také hněv, odpor, strach, lítost, rozpaky a další. Myslím, že během tlumočení jsem snad zažila všechny emoce, co si dovedeš představit. Je ale velmi důležité, aby při jakékoliv subjektivní emoci zůstal tlumočník nestranný a profesionální. Je pouze zprostředkovatelem komunikace mezi slyšícím a neslyšícím klientem a jeho emoce nejsou podstatné. Opravdu jen zprostředkuje komunikaci, do níž nijak nezasahuje. Tlumočí jen to, co je řečeno slyšícím či neslyšícím. Nebudu uvádět konkrétní příhodu, a to z toho důvodu, že jsem vázaná mlčenlivostí a také bych nerada, kdyby si tu příhodu četl klient, jehož se týká. Nezlob se.

Co plánuješ ještě ve svém životě v souvislosti se znakovým jazykem a tlumočením?

Rozhodně chci pokračovat ve zdokonalování se ve znakovém jazyce. Loni jsem nastoupila jako tlumočník na Střední školu pro sluchově postižené v Brně, takže mou první metou je, udělat si kurz pro asistenta pedagoga. A dál…? Dál se uvidí…

Zdroj foto: www.flickr.com

Tagy: péče o osoby s hendikepem, ROZHOVOR